Dostala jsem od muže krásnou kytici tulipánů.
Chystám se ji vyhodit a všimnu si, že je na ní něco jinak.
Kromě toho, že květy tulipánů změnily barvu z červené na žlutou a začaly usychat, vnímám ještě jednu velkou změnu.
Na borůvkových větvičkách se objevily lístky a když se podívám pozorně, vidím i poupata. Borůvka se chystá kvést!
Úplně mě to dojalo.
Jak příroda prostě je a kvete bez ohledu na situaci.
To my lidé bychom nejspíš propadali sebelítosti, že jsme ve váze s hnusnou vodou a dělíme se o ni se seschlým tulipánem.
Propadali bychom sebelítosti, že takto jsme to rozhodně nechtěli a že brzo umřeme a co z toho života máme.
Úplně bychom si zaškrtili přísun životní radosti a nekvetli bychom.
Propadli bychom smutku a melancholii.
Jaké by to bylo, kdybychom dokázali brát život jako ta borůvka?
Kdybychom dokázali přijmout naši situaci tak, jak je a nebojovali s ní?
Kdybychom kvetli, i když naše podmínky nejsou úplně ideální?
Kdybychom odložili představy, očekávání a strachy?
Myslím, že by to bylo velmi úlevné.
Veronika 
P.S. Bachovky nás umí pošťouchnout i v případě sebelítosti.
