Po letech jsem zase viděla Pána prstenů, po letech si mě zavolal.
Začalo to tak, že asi před dvěma týdny jsem ve vlaku potkala slečnu, která přitáhla mou pozornost. Dlouhé světlé vlasy sepnuté jen v týle jí lemovaly krásnou tvář s jiskrnýma očima patnáctileté ženy. Na sobě měla zajímavý kabát fantasy střihu v barvě trouchnivějícího listí. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. A pak jsem to uviděla. Na klíně měla batoh s kruhovým nápisem Lord of the Rings. „Ano, vypadá trochu jako Éowyn!“ blesklo mi hlavou. Najednou jsem v ní uviděla samu sebe v patnácti letech, kdy jsem působila ve skupně historického šermu a nebyla si úplně jistá, zda mám blíž k Éowyn a nebo Arwen.
Pán prstenů je pro mě jeden z nejzásadnějších filmových počinů. Na druhém díle trilogie jsem byla s tátou v kině. Kouzelný svět Středozemě provázel mé dospívání a celý život si ho nesu v sobě. Na mém svatebním obřadu hrála skladba z tohoto filmu.
Když jsem teď znovu viděla příběh společenstva, vnímala jsem spoustu rovin, které mi před lety unikaly. Uvědomila jsem si, čím vším jsem už v životě prošla, jaké emoce jsem cítila, kam až jsem v sobě nahlédla. Při sledování jsem zažívala takové momenty, jako by ten film promlouval přímo k mojí duši a já ho nechápala mozkem, ale srdcem. Bylo to tak intenzivní a tak neuchopitelné, že se to nedá popsat slovy. Přesto mám potřebu to s vámi sdílet.
Dne 11.11.2021 jsem se ráno probudila s myšlenkou, kterou jsem si zapsala.
„Hlubiny lidské duše jsou bezedné, protože úplně vespod je vždycky LÁSKA, a ta dno nemá. "
Přeji nám, ať nikdy v životě nezapomínáme na to, že LÁSKA je vždy ta nejmocnější síla, která bdí nad vším, a to i v momentech, kdy se v našem životním příběhu objeví temné období. A také nám přeji, ať máme odvahu LÁSKU v sobě objevovat a žít ji.
Veronika
