Znáte rčení „Nebuď labuť, když jsi husa?“
Nedávno jsem si na něj vzpomněla a uvědomila jsem si, jak je tato věta záludná. Působí skoro jako nějaké zaklínadlo, které má za úkol brát lidem jejich sílu. Velmi často se totiž používá v situacích, kdy chceme někoho zpochybnit či shodit.
Labuť je pro mě metaforou zářivé a radostné duše, která vnímá svou velikost a krásu. Husa v tomto kontextu pro mě znamená šeď, smutek, pocity méněcennosti a rezignaci na život.
Když odmalička slýcháme, že není žádoucí být labutí a je lepší být husou, může to způsobit to, že přestaneme naslouchat své duši, přestaneme jí věřit.
Přestaneme věřit sobě. Ztratíme jiskru v očích, kterou jsme měli jako děti. V srdci se nám usídlí hluboký smutek pramenící z pocitu, že svět tu není pro nás. Rezignujeme na své sny a proplouváme životem bez radosti.
Všichni v sobě máme labuť. Dříve nebo později zjistíme, že se nám po ní stýská a začneme ji hledat.
Možná, že je ukrytá opravdu hodně hluboko v nás. Možná, že je uvězněná v kleci. Na nás je, abychom ji znovu objevili, abychom ji osvobodili. A když to dokážeme, znovu začneme zářit. Navážeme totiž opět spojení s naší věčnou podstatou.
Veronika